LIBUŠE JARCOVJÁKOVÁ
VERONIKA NASTOUPILOVÁ
ZIELLOS
9. 4.—11. 5. 2014

People are strange when you’re a stranger
Faces look ugly when you’re alone
Women seem wicked when you’re unwanted
Streets are uneven when you’re down

The Doors – People Are Strange

 

Vylezla jsem na strom, vidím krásná jablka, na které ještě nedosáhnu, ale jsem jim blíž, než když slezu...Musím pokračovat v lezení a riskovat, že spadnu, píše v deníku ze září 1986. Libuše Jarcovjáková takhle vylezla na strom několikrát a většinou se zřítila. Jakmile se vystěhovala za papírovým ženichem do Západního Berlína, srazil ji Mercedes a pětiletý pobyt v nové kultuře zahajovala sama, se sešroubovaným kotníkem a dluhem 5000 DM. Kamarádka, za kterou vycestovala do Tokia, jí zatím, stižená laktační psychózou, v pyžamu domlouvala emigraci, o kterou nikdo nežádal. Kamarádku internovali, ale jen co se Jarcovjáková začala chytat v japonské módní fotografii, vrátila ji vízová politika zpátky do role zimmermädchen, která nemá ani na brikety. V Praze „mi hned sebrali pas, 'už nepojedeš nikam'. O to víc jsem si říkala, že tady přece nezůstanu, holt pudu zkusit větší rybník.“ Prorážení hlavou skla, deprese, wanderlust.

Fotografie v Ziellos (Berlín 1985, 1986-1990, Tokio 1978, 1986, 1998 a Praha) zaznamenávají, nebo spíš se účastní, existenciálních mezidobí, vytržení z rutinních kontextů, sítí vztahů a každodenních činností, které jindy ověřují naši identitu a dávají nám pocit směřování – jako bych žila naprosto neplánovitě, ziellos – řekla doktorka. A v případě Prahy taky z koncentrovaných, cílevědomějších období, v nichž jinak Jarcovjáková vytvářela a prožívala svoje uzavřené cykly. Dcera dvou malířů je zvyklá rozebírat situaci pomocí obrazu a v cizím městě, bez historie a diáře, jen se stigmatem přistěhovalce, jí fotografie sloužila k ohledávání neznámého prostoru i sebe samé (tolik pohledů do zrcadla u někoho, kdo je schopen vyjít na ulici, bez toho, aby se učesal!).


Jarcovjákové život a dílo, aniž by to sama vnímala, nabízí několik nenadálých paralel s Nan Goldin: umělecké vzdělání, ale odmítání kánonu a odmítání kánonem, podobně vlažný vztah k technice, ale vstřícný k emocím, večírky i hledání náhradní rodiny stranou většinové společnosti. Tady jsou ale důležité analogie dvě: používání fotografie jako doteku, někdy i pohlazení, proměňujícího chaos okolního světa do uchopitelné podoby – fotografie jako lešení v bažině. A současně jako srdečního tepu: čehosi opakovaného, monotónního, co ale dokáže vzrušeně zrychlit i skoro zastavit a co vždy zůstává ústřední životní funkcí.

Fotografovaný deník se chvílemi ještě snaží udržet si tvář rozumně řemeslné vysoustruženosti dokumentární tradice, rychle ho ale překrývá mnohem intuitivnější a expresivnější snapshot, který se může vyplížit, když už konečně všichni odešli, ředitelé, spolužáci, estébáci. Energie podbřišku, lyrika chcanek na asfaltu, televizí, přepálených nočních ulic, skvrn a pochybovačnosti se gentlemansky staví na stranu chyby v zájmu rozšiřování manévrovacího prostoru, vzdoru proti spořádané, těsně zaostřené normě, který Jarcovjáková dlouhodobě projevuje i sympatií k menšinám a všelijak opomíjeným, Vietnamcům, Kubáncům, Romům, tiskařům impregnovaným toluenem, nasáklým frekventantům smíchovských putyk a později i vlastní LGBT komunitě. Ptáci na chodníku i v poklopci, kanály a další stopy lidí v izolovanosti i omamné svobodě velkoměsta na hranici mezi tolerancí a lhostejností, to všechno je zvukem vydávaným majitelem kůže zadrhnuté v zipu, který dost dobře nemůže dopředu ani dozadu, a přitom prahne všechno poznat, osahat, uvolnit se ze svého omezujícího okruhu, ale taky nezůstat sám.

A proto. Zůstaň na stromě a pokračuj v lezení.

Michal Nanoru, spolukurátor


Fotografie Veroniky Nastoupilové, která se výstavy účastní v roli hosta, odrážejí změnu souvislostí. Ačkoli Nastoupilová s Jarcovjákovou sdílejí mnohé, školu, Berlín, životní styl i některé záběry, jejich situace se liší – Nastoupilová je čerstvá absolventka, Jarcovjáková bývalá pedagožka, Nastoupilová turistka, Jarcovjáková se z rozděleného města neměla kam vracet. Zatímco Jarcovjáková bojovala s posměchem, Nastoupilová vyrůstala v technologicky saturované době, která expresivní nedokonalost povýšila na stvrzenku autenticity a naplnění všudypřítomných příkazů individualismu. Nádražní skříňky, které v Jarcovjákové případě, dvířka rozražená, zejí prázdnotou jak vyražené zuby, se u Nastoupilové úhledně rovnají se vzory dlaždiček, pozavírané, stylově prohnuté zakřivením objektivu.

Galerie (12)

Fotografie z výstavy (14)

Komentáře

PŘIDAT KOMENTÁŘ
Jméno:
Váš komentář:
 | 

CV — Libuše Jarcovjáková

*1952 v Praze


1967–1972 Střední průmyslová škola grafická

– užitá fotografie

1977–1982 FAMU, katedra fotografie

1992–2013 vyučující fotografie na VOŠ a SPŠ grafická

1994–1998 lektorka workshopů Summer photographic school Baltimore – Praha

 

Vybrané samostatné a skupinové výstavy

2014  Intimní interakce, skupinová výstava,

Plato, Ostrava

2013  Mesiac fotografie Bratislava,

Open Galery, Bratislava;

Vnitřní okruh v současné české fotografii;

GHMP Praha, Městská knihovna;

Fotofestival OFF station,

skupinová výstava, Plzeň

2012  Fotofestival OFF station,

skupinová výstava, Plzeň;

Anamnesis/Rozpomínání, Galerie 1. Patro, Praha

2011  Fotofestival Moravská Třebová,

skupinová výstava

2009 Tenkrát na východě, skupinová výstava,

Dům u Kamenného zvonu, Praha

2008 Tři kroky dopředu, dva kroky zpět,

Galerie 5. Patro, Praha

2008 Oni & v noci (s Jiřím Poláčkem),

Galerie Langhans, Praha

2005 Česká fotografie 20. století, Galerie hlavního města Prahy a Uměleckoprůmyslové museum, Městská knihovna, Praha

2000 The Photography for the Children, Galerie Esther Woerderhoff, Paris

2000 Na cestě, Malá Galerie, Kladno

1999 Cestou necestou (s I. Fixlovou),

Mladá Fronta, Praha

1996 Sny dětského pokoje, Malá Galerie, Kladno

1995 U Dobrého pastýře, skupinová výstava, Brno

1994 Galerie U Řečických, Praha (s J. Havelkovou, P. Velkoborským a A. Kunešem)

1992  Česká a slovenská fotografie v exilu,

Mánes, Praha

1989  37 fotografů, Galerie Na Chmelnici, Praha

1981  9 & 9, Klášter Plasy

1980  Úlety, Činoherní klub, Praha

  

Fotografické projekty

2011–2012 Máma;

Mobile life II, III – fotografický deník mobilním telefonem

2011  Berlin II

2005–2012 Always astonished – Madrid, New York, Istanbul, Lisabon atd.

2005–2007 Mobile life I – fotografický deník mobilním telefonem

2008  PCP – hospitalizace

2000  Levoča – romská vesnice

1999  New York, San Francisco

1999  Tokio III

1994  Sny dětského pokoje

1993–1994 Cesty mými pokoji

1986  Tokio II

1985–1990 Berlín I

1983–1986 T-club – gay klub v Praze

1981–1984 Vietnamci – život vietnamských dělníků v Praze

1977–1984 Obyčejný život – romská komunita v Praze

1974   Noční směna – tiskárna Svoboda v Praze

 

www.jarcovjakova.com

CV — Veronika Nastoupilová


KONTAKTAteliér Josefa Sudka
Újezd 30
Praha 1, 110 00
Česká republika
info@atelierjosefasudka.cz

Otevřeno denně kromě
pondělí 12 - 18 hod.

VSTUPNÉZákladní vstupné | 10 Kč
Studenti uměleckých škol | Zdarma

Na této stránce používáme soubory cookies. Prohlížením webu souhlasíte s jejich užitím.          Souhlasím, již toto upozornění nezobrazovat.