JANO PAVLÍK
JANO PAVLÍK SNINA
23. 6.—11. 9. 2005

Pavlík začal fotografovat už na základní škole, když dostal svůj první fotoaparát značky Smena. A tak se ve východoslovenské Snině rozjíždí proces nekonečného cvakaní, specifického vnímání světa objektivem, vymýšlení uměleckých pseudonymů a snění o umělecké kariéře ve velkém světě. Jeho představy nabývají reálnější podoby v období studií na Střední umělecko-průmyslové škole v Košicích. V září roku 1982 byl přijat na pražskou FAMU, která se měla stát odrazovým můstkem pro jeho vysněné plány. Seznamuje se zde s dalšími slovenskými fotografy, později označovanými jako slovenská nová vlna (její nejvýraznější reprezentanti jsou: Tono Stano, Rudo Prekop, Peter župnik, Miro Švolik, Vasil Stanko, Kamil Varga Pavel Pecha...). V kreativním ovzduší spolupráce a vzájemné inspirace vzniká celá řada inovačních přístupů k fotografii. Charakterizuje je návaznost na předchozí generaci slovenské výtvarné fotografie, která operuje s výrazovými prostředky výtvarného umění, s inscenováním, s aranžováním, se zásahy do negativů a vícenásobnou expozicí. Zároveň však představitelé nové vlny posouvají její hranice a přisuzují jí jiné, někdy zcela opačné významy. Pod vlivem velkoměstského prostředí směřují od existencionálních a lyrických momentů k hravosti, ironii a absurditě. Inspirují se divadlem, filmem, hudbou, scénografií, jejich intermediální a mezioborové přesahy nabývají širších rozměrů. Také z těchto důvodů je slovenská nová vlna považovaná za nastupující generaci postmoderny. Specifikem tohoto fenoménu je i jeho česko- slovenský charakter, ve kterém se mísí a prolínají vlivy obou kultur. Důležitou roli sehrálo i poměrně liberální prostředí FAMU, celkově pak osmdesátá léta jako období určité politické apatie a 'začátku konce'.

Pro Pavlíkovu tvorbu, vyvíjející se po dobu pouhých šesti let (během studií na FAMU 1982 - 1987), je toto pozadí neodmyslitelné, v některých případech se však jeho fotografie výrazně vyčleňují a přirozeně vymykají jakémukoliv zařazení. Jeho výbušnost, nespoutaná kreativita, ovlivněná diskontinuálnim \'maniodepresivním\' přístupem k tvorbě, rebelství, touha dobýt svět, či uniknout do světů jiných, byla přirozeně denodenně konfrontována i se všední realitou a okolím, které už tehdy vnímalo jeho výjimečnost. Byl reflektován v jen stěží vymezitelné a zároveň marginální poloze mezi genialitou a šílenstvím. Janova sebevražda na začátku roku 1988 byla také jedním z důvodu, proč se jeho tvorba ocitla spíše na okrají zájmu a byla zmiňovaná pouze v širším kontextu slovenské nové vlny.

Ernest a Alice

je nejvýznamnější a nejpočetnější soubor černobílých fotografií tvořící samotné jádro Pavlíkovy tvorby. Vznikal po celou dobu jeho studií v Praze, (1982 -1987) a skládá se ze 37 fotografií.
Hlavní hrdinové Ernest a Alice nás provázejí metapříběhem bez začátku a konce. Jakoby symbolizovali variabilní archetypy mužského a ženského principu, jakési autorovo vlastní zosobnění Adama a Evy. Stavy a situace, v nichž se ocitají, mají několik rovin. Na jedné straně se snaží překonat sebe sama, změnit se a uniknout světu každodenní reality. Jejich pokusy však často charakterizuje marnost a bezmoc. Na straně druhé jsou hraví, zvídaví, bezstarostní... V tomto rozporu jakoby byla nejlépe obsažena jejich podstata. Soubor jako celek je rytmizován odlišným pojetím hrdiny a hrdinky. Alice je na většině fotografií spíše objektem touhy. V názvech se objevuje jako spící, snící, čekající, toužící, mladá a nezkušená, na fotografiích je často tajemná, zakrývá části svého těla a tvář. Pokud jde o Ernesta, autor je mnohem konkrétnější zná ho až příliš dobře, je to projekce jeho samotného. Chvílemi hyperaktivní optimista, chvílemi naopak bezradný a sklíčený, zosobnění vnitřního pnutí a nezkrotného temperamentu.
Motivy fotografií si autor většinou zaznamenává v podobě skic, na které často připisuje jména potenciálních modelů. Fotografuje v exteriérech i interiérech a užívá různých druhů osvětlení. Soubor působí ve své konečné podobě dojmem pestrého organického celku díky jednotnému formátu a charakteristickým kompozičním řešením. Obdobně jako na fotografiích ostatních autorů slovenské nové vlny, významnou roli i zde sehrává vztah textu a obrazu. Názvy dopisované na fotografie plní řadu funkcí a jsou jejích nedílnou součástí.
Jednotlivé fotografie souboru nesou výjimečný punc originálů opatřených specifickou Pavlíkovou poznávací značkou, fotogramem diamantu doplněného miniaturní kresbou hvězdy a měsíce. Jak fotogram tak i některé detaily na fotografiích (často jen drobné technické chyby) autor jemně dobarvoval fixem. Tímto postupem zdůraznil jejich jedinečnost a vykročil za hranice samotného média fotografie, které zároveň určitým způsobem popírá.

Fotografie a další věci...
Dalším specifickým celkem v tvorbě Jano Pavlíka je cyklus jednadvaceti fotokoláží a asambláží. Tato zcela nevšední díla vznikala převážně v první polovině roku 1987 a byla prezentovaná 1.4.1987 v budově FAMU. Jeho první autorská výstava byla několik hodin po zahájení pro nesouhlas pedagogické rady školy ukončena. Janovi se však o několik měsíců později podařilo ji rozšířit o další fotografie a reprízovat v prostorách kulturního střediska Delta.
I tentokrát byla výstava pojatá nevšedně, v duchu podobném happeningu. Fotokoláže a fotoasambláže autor doprovodil vlastní 45 minutovou zvukovou nahrávkou nazvanou RORORORO. Rytmický přednes textů doplňují pestré ruchy a základní melodické linky syntetizátorů. Autorovy slovní hříčky a glosy jsou zrapovány v několika jazycích, jejichž kombinování bylo Pavlikovou libůstkou. O tom svědčí i řada variací vlastních pseudonymů: Giano, Yanck, JPS-Jano Pavlík Snina, Janko Oknaj… Dalším zpestřením a rovinou interakce bylo umístění automatických hledačů klíčů reagujících na pískání do prostoru expozice. Jejich funkcí byl symbolický útok na diváka v případě negativní reakce (tedy vypískání) a jeho následná přímá konfrontace s autorem. V podstatné části fotokoláží a fotoasambláží autor převážně pracuje s motivem autoportrétu, opouští metaforické vyjadřování a stává se hrdinou procesu vlastního sebezpytování. Zbylá díla pak recyklují soubor Ernesta a Alice doplněný staršími fotografiemi, samolepkami, útržky barevných lepících pásek, obaly od punčoch, cigaret, bonbónů nebo drobnými předměty. Dokresluje je fixem a prokládá vlastními texty. Vzniklé celky lepené na papírové archy a fixované samolepící průhlednou fólií tak tvoří ve své době zcela ojedinělé artefakty, vymykající se jeho předchozí tvorbě i tvorbě jeho přátel generace slovenské nové vlny. Svou vcelku brutální antiestetikou a dekonstruktivním přístupem jako by připomínaly i některé strategie badpaintingu. Velkou inspirací byl Pavlíkovi pop art, zejména pak Andy Warhol, jehož osobností a tvorbou byl posedlý. Recyklace, citace, atomizace a narušení obrazu pak anticipují některé principy postmoderny.
V celkovém hodnocení vlivů na vznik tohoto souboru nesmíme opomíjet vlastní naladění a pocity autora. Prohlubující se deprese, rostoucí pocity bezmoci a izolovanosti, které se promítly ve výsledném pojetí charakterizovaném určitým napětím, momenty destrukce, chaosu a zmaru.
Inscenovanost a epičnost metapříběhu Ernesta a Alice nahradila syrovost a naléhavost sdělení. Specifická ironie a humor, zůstaly i nadále odlehčujícím aspektem intenzivněji konfrontovaným s existencionálním naladěním.

Galerie (5)

Fotografie z výstavy (5)

Komentáře

PŘIDAT KOMENTÁŘ
Jméno:
Váš komentář:
 | 

CV — Jano Pavlík

* 28. 10. 1963 Snina
+ 10. 1. 1988 Praha
Studium
1978-1982 Střední umělecko-průmyslová škola v Košicích
1982-1988 FAMU Praha
Samostatné výstavy
1987 Jano Pavlík Snina. FAMU, Praha (jednodenní výstava 1. 4. 1987)
1987 Výstava fotografií Jano Pavlíka. Kulturní středisko Delta, Praha
1990 Jano Pavlík. Okresné osvetové stredisko (Dom kultúry národov), Humenné
Skupinové výstavy
1983 Výstava fotografií 2.ročníku fotografie FAMU. Ústav makromolekulární chemie čSAV, Praha
1984 FAMU-PRAHA. Salon Fotografii Bok, Boleslawiec
1989 Nová slovenská fotografia. Spoločenský dom Trnávka, Bratislava
1991 Slovak staged photography. Museum of Art, Stockholm
1993 Slovenská nová vlna - Generácia 60. Tatranská Galeria, Horný Smokovec
2002 česká a slovenská fotografie osmdesátých a devadesátých let 20. století. Muzeum umění, Olomouc

KONTAKTAteliér Josefa Sudka
Újezd 30
Praha 1, 110 00
Česká republika
info@atelierjosefasudka.cz

Otevřeno denně kromě
pondělí 12 - 18 hod.

VSTUPNÉZákladní vstupné | 10 Kč
Studenti uměleckých škol | Zdarma

Na této stránce používáme soubory cookies. Prohlížením webu souhlasíte s jejich užitím.          Souhlasím, již toto upozornění nezobrazovat.