EXIT
14. 1.—20. 2. 2005

Soubor fotografií Zorana Kovačeviče, který vystavuje Ateliér Josefa Sudka pod názvem Exit, představuje intimní záběry – portréty a ztichlá zákoutí. Obrazy s tlumenými barevnými tóny působí meditativně i monumentálně zároveň, vtahují nás do sebe, jako bychom byli součástí prostoru obrazu a zkoumali, co se stalo nebo co se stane.
K pozoruhodné výtvarné práci je však na místě doplnit poznámku o technice zhotovení těchto snímků. Zoran Kovačevič použil aparát neanalogový, digitální. A použil ho velkoryse.
Technický a společenský vývoj přináší nové věci, naše vnímání je však akceptuje vždy s určitou časovou prodlevou. Mnoho umělců stále touží po co nejdokonalejším technickém vybavení, co největším rozlišení fotoaparátů, po co nejvěrnějším obrazu. Když je výsledek neuspokojuje nebo neodpovídá jejich výtvarným vizím, obraz narušují nebo manipulují. A protože se současnost vždy zdá komplikovaná, někdy provádějí „psí kusy“, aby jejich reflexe či sdělení skrze jejich obrazy promlouvaly.
Kovačevič se ve svých fotografiích od „technologie“ odpoutává, jako se to stalo po přelomu předminulého a minulého století ve fotografii analogové – modernistům už nešlo o co nejvěrnější nebo co nejzajímavější zobrazení skutečnosti, používali médium fotografie se samozřejmostí jako výtvarnou techniku pro sdělení svých představ a pocitů. Tehdy vstoupila fotografie z kategorie záznamu skutečnosti do oblasti volného umění.
Kovačevič použil aparát s primitivní optikou a softwarem – fotoaparát v mobilním telefonu – běžně sloužící ke snímání momentek pro pobavení, které nemívají dlouhou „trvanlivost“. Zvětšením těchto obrázků s nízkým rozlišením došlo pochopitelně k rozpixelování. To pozorovatele může rušit a vědomí techničnosti obrazu v něm běžně vzbuzuje odtažitost, minimálně snížení důvěry v reálnost zobrazeného motivu. Primitivností softwaru je však způsobeno, že i jednotlivé pixely/čtverečky jsou nedokonalé, mají barevně a nepravidelně deformované okraje. A právě tato nedokonalost podvědomě asociuje rukodělnost, životnost.
Paradoxně již nevnímáme Kovačevičovy fotografické obrazy jako chladný sériový produkt stroje, stejně tak jako nevnímáme jako produkt stroje-zvětšováku starou fotografii s nevyretušovanými kazy a s flíčky po špatném vyprání od chemikálií.

„… pohlížíme na fotografii, onen obraz na naší zdi, jako na samu věc (člověka, krajinu a tak dále), kterou zobrazuje. Dříve tomu tak být nemuselo. Můžeme si snadno představit lidi, kteří neměli k takovým obrazům tentýž vztah. Lidi, které by například fotografie odpuzovaly, protože by na ně tvář bez barev a dokonce i možná tvář se zkreslenými proporcemi působila nelidsky.“
(Ludwig Wittgenstein: Filosofická zkoumání)

David Korecký,
kurátor výstavy, 5. 1. 2005

 

Digitální zobrazovací technologie se již od počátku svého vývoje pokouší dosáhnout reprodukční kvality tradiční fotografie. Vývoj došel tak daleko, že dnes již nelze rozeznat, zda byl obraz zpracován digitálně, nebo analogově.

Zoranova série nevyzdvihuje kreativní možnosti digitální fotografie, ale zajímavým způsobem poukazuje na základní rozdíly mezi analogovou a digitální technologií zobrazení.
Hlavní rozdíl spočívá v tom, že klasická fotografie se skládá z bezpočtu malých základních prvků, které jsou ukotveny ve stříbrné vrstvě fotografického materiálu a jsou analogového původu. Digitální obraz se naopak skládá z pixelů, které jsou uspořádané do matrixu. Pixely jsou digitálního (numerického) původu, jejich počet je snadno určitelný a každý z pixelů lze nezávisle měnit co do tónu i barvy. Numeričnost digitálního obrazu ho na jedné straně činí nemateriálním a neviditelným, na druhé straně mu umožňuje převzít jakoukoli formu viditelného obrazu, jak na monitoru, tak v tištěné podobě. Právě numeričnost umožňuje přenos digitálního obrazu po drátě, bezdrátově anebo telefonickými kanály. K transportu digitálního obrazu je nutná jeho komprimace. Komprimace je v podstatě redukce počtu informací, algoritmický proces redukovaní elementů, které jsou pro vytváření obrazu méně důležité. Právě komprimace je jedním z nejpodstatnějších rozdílů mezi digitálním a analogovým obrazem.
Pixely a artefakty komprimace digitálního obrazu jsou obvykle nepatrné nebo neviditelné. Zoran ve svých obrazech velice patrně a zřetelně ukazuje právě tuto strukturu digitálního obrazu.
Tohoto výsledku dosáhl tím, že nedokonalý a velice komprimovaný telefonní digitální záznam formátu 640 x 480 pixelů zvětšil s pomocí algoritmu interpolace na formát 11811 x 14528 pixelů. Takto se pixely staly viditelnou strukturou obrazu, a i přesto, že vytvářejí zřetelné čtverečky, stále formují pochopitelný obraz.

Zoranovy obrazy nám vizuálně dokazují, že digitální obraz není jako klasická fotografie výřezem nebo kopií reality, ale že realitu zaznamenává numericky a po zpracování čísel nám tuto realitu jakoby zpětně popisuje pomocí pixelů. Pixely jsou touto svou charakteristikou velice podobné písmenům, která sama o sobě nenesou žádný význam, ale díky svému uskupení do slov mají schopnost určitý význam sdělit.
Ze Zoranovych obrazů vyzařuje aura, kterou jsme naposledy mohli vyčíst z prvních daguerrotypií a talbotypií.

Mgr.Čedomir Butina

Komentáře

PŘIDAT KOMENTÁŘ
Jméno:
Váš komentář:
 | 
KONTAKTAteliér Josefa Sudka
Újezd 30
Praha 1, 110 00
Česká republika
info@atelierjosefasudka.cz

Otevřeno denně kromě
pondělí 12 - 18 hod.

VSTUPNÉZákladní vstupné | 10 Kč
Studenti uměleckých škol | Zdarma

Na této stránce používáme soubory cookies. Prohlížením webu souhlasíte s jejich užitím.          Souhlasím, již toto upozornění nezobrazovat.